Proč způsobuje smrt takové utrpení?
PROČ ZPŮSOBUJE SMRT TAKOVÉ UTRPENÍ?
MEDITACE JE OTEVŘENÍ NOVÉHO. Nové je za minulostí, nad vším, co se opakuje. Meditace je ukončením opakování. Smrt, kterou meditace přináší, je nesmrtelnost nového. To nové není ze světa myšlení. Meditace je klidem myšlení. Meditace není dosahováním po citového vzrušení ani udržováním nějaké vize. Je jako řeka, již není možné zkrotit. Bystře proudí a omývá své břehy. Je jako hudba bez zvuku. Nemůže být využita ani ochočena. Je to klid, z něhož se úplně vytratil pozorovatel.
Slunce ještě nevyšlo, mezi stromy bylo vidět Jitřenku. Bylo neobyčejné ticho. Nebylo to ticho mezi dvěma šumy nebo mezi dvěma tóny, bylo to ticho úplně bez příčiny. Takové ticho asi muselo být na počátku světa. Naplňovalo celé údolí i hory. Byly jím dvě velké sovy, které na sebe pokřikovaly, byl jím i vzdálený psí štěkot. Jak vyšlo za kopci slunce, bohatá rosa se začala třpytit mnoha barvami a zářemi, jaké přicházejí s prvními paprsky. Na křehké, rosou ztěžklé listy jacarandy přilétali na svou ranní koupel ptáci, a třepotajíce křídly, plnili si rosou peří. Obzvlášť důsledné byly vrány. Přeskakovaly z edné větve na druhou a na jedné z nich jich bylo asi půl tuctu. Strkaly hlavy mezi listy, rozkládaly křídla a čechraly si peří. Celý strom byl plný ptáků při jejich ranní koupeli. To ticho se rozšiřovalo a zdálo se, že jde až za hory. Byly v něm obvyklé šumy. dětský křik a smích, farma se začínala probouzet. Přicházel chladný den a kopce již nasávaly paprsky slunce. Ty kopce byly velmi staré, možná nejstarší na světě, se zvláštně tvarovanými skalami. Vypadaly, jako by byly pečlivě vytesány, s vrcholy v dokonalé rovnováze, ze které je žádný vítr anijiná síla nemohly vychýlit.
Údolí bylo daleko od měst a cesta skrz ně vedla do jiné vesnice. Cesta byla nerovná a nebyla zde žádná auta ani autobusy, které by do toho dávnověkého ticha rachotily. Jezdily tu sice volské káry, jejich pohyb však splýval s horami. Byl zde suchý břeh řeky, jenž se zaplňoval vodou jen po velkých deštích; směsice červené, žluté a hnědé barvy. Zdálo se, že i tento břeh se hýbe s horami. Lidé z vesnice procházeli údolím tiše a byli jako skály.
Den se chýlil k večeru, a jak slunce zapadalo za horami, ticho se plížilo z dálky přes hory a stromy, zahalujíc křoviny a prastarý banánovník. A jak se rozzářily hvězdy, vzrostlo do takové míry, že se jen stěží dalo vydržet. Světla ve vesnici zhasínala, a když přicházel spánek, ticho se rozšiřovalo, sílilo a prohlubovalo. Dokonce i hory byly tišší, přestaly se hýbat a šeptat, zdálo se, že ztratily svoji váhu. To ticho neuvěřitelně přemáhalo.
Říkala, že je jí čtyřicet pět let. Byla pečlivě oděná v sárí, s nějakými náramky u pasu. Byl s ní starší muž, její strýc. Seděli jsme na podlaze a hleděli jsme do zahrady s rostoucími palmami, několika mangovníky, banánovníkem a zářící buganvílií. Byla velmi smutná. Stále nepokojně pohybovala rukama. Zdálo se, že se snaží ovládnout, aby nepropukla v křik a možná i v pláč. Strýc řekl: „Chtěli bychom s vámi mluvit o mé neteři. Před několika lety jí zemřel manžel a potom i syn. Od té doby stále naříká a hrozně zestárla. Nevíme, co máme dělat. Běžné rady doktorů nepomáhají. Zdá se, že ztrácí kontakt se svými dalšími dětmi. Stále hubne, nevíme, jak to může všechno skončit. Trvala na tom, že bychom měli jít za vámi.“
„Před čtyřmi lety jsem ztratila manžela. Byl lékař a umřel na rakovinu. Musel to přede mnou tajit, věděla jsem o tom asi až poslední rok. I když mu doktoři dávali morfium a jiná sedativa, prožíval velká muka. Zhasl a odešel přímo před mýma očima.“ Skončila v slzách. Na větvi seděl holub a tiše vrkal. Byl šedohnědý, s malou hlavou a na holuba s dost velkým tělem. Právě odletěl a větev se pod váhou odrazu pohupovala nahoru a dolil.
„Vůbec nejsem schopna snášet tuto samotu. Zdá se mi, že existence bez něho nemá smysl. Miluji své děti. Měla jsem tři, chlapce a dvě dívky. Jednoho dne mi chlapec ze školy napsal, že se necítí dobře, a za několik dní mi ředitel telefonoval, že je mrtvý.“
Zde začala bezmocně štkát. Ukázala dopis, ve kterém chlapec psal, že chce přijet domů, protože se necítí dobře, a že doufá, že ona je v pořádku. Vysvětlila, že měl o ni starosti, nechtěl jít do školy a chtěl zůstat s ní. To ona ho víceméně donutila, aby šel. Obávala se, že by na něj působila svým žalem. Teď už je pozdě. Ty dvě dívky si všechno to, co se stalo, moc neuvědomovaly, protože byly velmi mladé. Najednou vykřikla: „Nevím, co mám dělat. Ta smrt otřásla vším, co tvořilo můj život. Naše manželství bylo jako dům pečlivě postavený na tom, co jsme považovali za hluboké základy. Tou hroznou událostí je teď všechno zničeno.“
Strýc musel být věřící ve stylu tradiční víry, protože dodal: „Bůh se na ni rozhněval. Prošla všemi nutnými obřady, ale nepomohly jí. Věřím v reinkarnaci, ale jí to nic neříká. Nechce o něčem takovém ani slyšet, nemá to pro ni žádný význam. Nejsme schopni ji nijak utěšit.“
Chvíli jsme seděli potichu. Kapesník měla už úplně promáčený. Čistý kapesník ze zásuvky jí pomohl setřít slzy z tváří. Červená buganvílie po nás pokukovala oknem a na každém jejím listu zářilo jižní světlo.
„Chcete se do toho pustit opravdu vážně a jít až ke kořenům věci? Nebo chcete jenom nějaké jednoduché vysvětlení, nějaká utěšující slova k zahnání smutku?“
„Chtěla bych jít do hloubky. Nevím ale, jestli mám v sobě dost síly, abych to vydržela. Když ještě žil můj manžel, chodili jsme na nějaké vaše přednášky, sama vás však těžko dokáži sledovat.“
„Proč na vás smutek tolik doléhá? Nic nevysvětlujte, protože to by byla jenom snaha vyjádřit pocity slovy, což by nebylo tak, jak to opravdu je. Dostanete-li otázku, neodpovídejte prosím na. ni. Jenom poslouchejte a sama pro sebe hledejte. Proč je zde takové utrpení ze smrti v každém domě, bohatém i chudém, od nejmocnějšího člověka v zemi až po žebráka? Proč tolik trpíte? Je to pro vašeho manžela, nebo je to pro vás samotnou? Budete-li pro něj naříkat, mohou mu vaše slzy nějak pomoci? Odešel nenávratně. Můžete dělat všechno možné, ale zpět ho již nedostanete. Žádné slzy, víry, obřady ani žádní bohové jej už nemohou přivést zpět. Je to skutečnost, kterou musíte přijmout, a nemůžete s ní nic dělat. Co když však naříkáte spíše kvůli sobě, své samotě, prázdnému životu, pro své pocity potěšení, jež jste měla v jeho společnosti? Nepláčete jenom v důsledku své nenaplněnosti a sebelítosti? Možná si poprvé uvědomujete svoji vlastní vnitřní prázdnotu. Upjala jste se na svého manžela, což vám přineslo útěchu, potěšení a uspokojení. A není to, co teď cítíte – pocity ztráty, muka samoty a úzkost -, není to vlastně sebelítost? Podívejte se na to a nezatvrzujte se tím, že si budete říkat: „Svého manžela jsem milovala a ani trochu jsem nemyslela na sebe. Chtěla jsem ho chránit, a i když jsem se ho občas snažila ovládnout, bylo to všechno jenom pro jeho dobro, nikdy v tom nebyla myšlenka na sebe.“ Neuvědomujete si nyní, když odešel, svůj skutečný stav? Jeho smrt vámi otřásla a ukázala vám stav vašeho srdce a mysli. Možná nejste ochotna se na to takto dívat a ze strachu to odmítnete. Budete-li to ale trochu zkoumat, zjistíte, že naříkáte pro svoji vlastní samotu, pro svoji vlastní vnitřní prázdnotu, že je to sebelítost.“
„Nejste poněkud krutý, pane? Přišla jsem za vámi pro útěchu, a co mně místo ní dáváte?“
„Jednou z iluzí většiny lidí je to, že muže být cosi jako vnitřní útěcha, že vám ji někdo mu,že dát nebo že ji člověk může nalézt sám. Obávám se, že nic takového jako útěcha není. Hledáte-li útěchu, žijete v iluzi, a když se vám tato iluze rozpadne, začnete se trápit, protože jste o útěchu přišla. Aby tedy člověk porozuměl utrpení a mohl jít za ně, musí vidět, co se v něm vnitřně děje, a ne to v sobě překrývat. A poukazovat na to všechno jistě není krutostí. Není to nic ošklivého, od čeho bychom měli radši utéct. Když toto všechno jasně vidíte, okamžitě z toho vystoupíte bez škrábanců a poskvrnění, čerstvá, nezasažená událostmi života. Smrt je nevyhnutelná pro všechny z nás, člověk jí nemůže uniknout. Snažíme se najít si pro ni všechna možná vysvětlení, lpíme na všech možných vírách v naději, že se dostaneme za ni, avšak ať budete dělat cokoli, stále je zde. Musíme se proto s touto velkou skutečností života spojit.“
„Ale,“ řekl strýc a začal mluvit o átmanu, což je podle tradiční víry duše, stálá jednotka, která přetrvává. Byl nyní na své půdě, dobře prošlapané promyšlenými argumenty a citáty. Náhle seděl vzpřímený a v jeho očích se objevil záblesk slova boje. Sympatie, láska a porozumění byly pryč. Byl na svaté půdě své víry a tradice, udusané těžkým podmíněním. „Ale átman je v každém z nás! Pokračuje a znovu se rodí, dokud se nerealizuje v brahmanu. Musíme procházet utrpením, abychom došli do této skutečnosti. Žijeme v iluzi, svět je iluzí. Je jenom jedna skutečnost.“ A byl s tím hotový. Dívala se na mě, nevěnujíc mu mnoho pozornosti, a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Oba jsme se dívali na červenou buganvílii a na holuba, který se vrátil zpět.
„Není nic stálého ani na zemi, ani v nás. Myšlení může dát pokračování něčemu, o čem přemýšlí, může dát stálost nějakému slovu, myšlence či tradici. Myšlení považuje sebe sama za stálé, opravdu však přetrvává? Myšlení je odpověď paměti; a je paměť trvalá? Myšlení si může vytvořit představu a dát této představě pokračování, a tím i stálost a nazývat to átman nebo jakkoli jinak, může si pamatovat tvář manžela nebo manželky a držet se jí. To vše je činnost myšlení, jež vytváří strach – strach, že zítra nebude co jíst, strach o střechu nad hlavou, strach ze smrti. A z tohoto strachu vyplývá potřeba něčeho stálého. Tento strach je výsledkem myšlení a brahman je také výsledek myšlení.“
Strýc řekl: „Paměť a myšlení jsou jako svíčka. Zhasnete ji a znovu rozsvítíte, zapomenete a později si opět vzpomenete. Zemřete a znovu se narodíte do jiného života. Plamen svíčky je stejný – a přitom není stejný. A tak ten plamen je jistým pokračováním. „
„Ten plamen, který byl uhašen, však není týž jako ten nový. Konec starého je tu proto, aby mohlo přijít nové. Je-li zde stálé, modifikované pokračování, nemůže zde být vůbec nic nového. Tisíce včerejška nemohou být nové, dokonce i svíčka sama vyhoří. Všechno musí skončit, aby mohlo být nové.“
Strýc se nyní nemohl spoléhat na citáty, víru nebo na to, co říkají druzí, a tak se stáhl do sebe, udivený a spíše rozhněvaný, protože byl vystaven sám sobě a stejně jako jeho neteř se ani on nechtěl postavit skutečnosti tváří v tvář.
„Tohle mě vůbec nezajímá,“ řekla. „Jsem úplně ztrápená. Ztratila jsem manžela a syna a zastaly tu dvě děti. Co mám dělat?“
„Máte-li starosti o ty dvě děti, nemůžete se starat o sebe a o své neštěstí. Musíte se o ně postarat, dát jim správné vzdělání, dovést je mimo obvyklý průměr a šeď. Jste-li však zaujata svojí vlastní sebelítostí, kterou nazýváte „láska k manželovi“, a jestliže se stáhnete do izolace, tak svoje děti zkazíte. Vědomě i podvědomě jsme všichni úplně sobečtí. Dokud dostáváme to, co chceme, domníváme se, že je vše v pořádku. Avšak ve chvíli, kdy se něco stane a všechno se rozbije, zoufale naříkáme a doufáme, že najdeme nějakou jinou útěchu, kterou pak ovšem zase něco rozbije. A tak to stále pokračuje. Chcete-li v tom být chycena, když znáte všechny důsledky, tak jdete zpět. Vidíte-li však absurditu toho všeho, sama přestanete naříkat, přestanete se izolovat a budete žít s dětmi v novém světle.“
(The Only Revolution)
Ukládání ...