Ladislav Polách

Praktické použití Silvovy metody

Téma: Proč mi někdy nefungují techniky Silvovy metody?

Ovládat teoreticky postupy Silvovy metody je jedna věc, jejich praktická aplikace pak věc úplně odlišná. Protože jsem v tom ze začátku dost plaval, rozhodl jsem se napsat pár postřehů, které jsem si uvědomil až po dvou letech práce se Silvovkou, když jsem několikrát začínal téměř od začátku.

Spousta absolventů je zklamaná, když jim některé techniky občas nefungují. Obrovský význam má subjektivní přístup k technikám, ale ve hře jsou možná i další faktory, které zmíním níže. Pokud vám nějaká technika nefunguje, začněte u sebe a položte si otázku – dělám to tak, jak jsme se to učili na kurzu? Spousta lidí totiž opomíjí vcelku důležité aspekty, neřku-li přímo základní principy. Pokud vám technika nefunguje, nejprve si ověřte metodologii.

Techniky mají poslání

Silvova metoda je systém určený pro řešení problémů. To je hlavní myšlenka a také vlastně všechny techniky mají určité poslání. Člověk je nedělá pro nic za nic, ale proto, aby našel cestu z problému. Takže první věc, kterou musíte zrevidovat je, jestli skutečně toužíte po dosažení určitého cíle. Protože pokud nemáte motivaci, vaše úsilí není ničím podložené a tudíž ani nikam nevede. Mám zkušenost s technikou Ideální čas pro komunikaci. Když jsem kdysi potřeboval opravdu pomoc, fungovala skvěle, až mě to překvapilo. V jiném případě jsem si ji udělal jen tak, zkušebně. Žádný efekt. Kde byla chyba? Chyba byla v tom, že jsem vlastně o výsledek moc nestál, žádný velký problém jsem neřešil a proto jsem (podvědomě) ani nepotřeboval, aby fungovala.

Proto používejte techniky jen tehdy, když je opravdu potřebujete. Čím více toužíte po výsledku, tím bude technika více fungovat.

Základem je víra

Řekli jsme si, že motivace je důležitá. Existují ale případy, kdy chceme dosáhnout určitého cíle, použijeme techniku a ona přesto nefunguje. Pak je na místě zpytovat svědomí, jak moc jí důvěřujeme, resp. jak moc důvěřujeme sobě. Ze začátku jsem věřil technikám, teď věřím spíš sám sobě (svému mozku). Techniky představují postupy pro dosažení cíle. Tyto postupy aplikujeme na mozek a ten nás dovede k cíli. K jednomu cíli se můžeme dostat pomocí různých postupů (technik), ale nedostaneme se nikam, pokud nebudeme věřit sami sobě – i kdybychom měli v zásobě x technik.

Častou chybou absolventů je, že si udělají večer techniku kontroly probuzení a před tím si ještě natáhnou mechanický budík. Tak takhle provedená technika většinou nefunguje. Proč? Protože v ni nevěříme, nevěříme sami v sebe. Nevěříme, že se probudíme v danou dobu, a proto si ještě děláme pojistku. K této technice bych řekl jeden poznatek – čím důležitější je pro nás vstát v určitou dobu, tím spíš bychom ji měli použít. Je chyba dělat tuto techniku třeba jen o víkendu, když není kam spěchat. Proto já ji o víkendu nedělám, ale dělám ji přes týden, kdy přijít pozdě do školy by pro mě znamenalo potíže. Tím mám dostatečnou motivaci a tím si také prohlubuji víru. Kontrola probuzení se učí první den kurzu, aby si ji absolventi mohli do druhého dne vyzkoušet. A měli bychom ji používat co nejčastěji, protože:

• posilujeme svou víru,
• máme hned ráno úspěch,
• je to fyziologičtější než vstávat podle mechanického budíku – mozek nás sám vyvede ze spánku a to postupně, ne z ničeho nic.

V případě, že pracujeme na dlouhodobějším projektu, víru vyjadřujeme pomocí očekávání. A nemusí to být zase moc dlouhý časový interval. Stačí třeba přes techniku tří prstů hledat místo k parkování. V tom případě stačí vyslovit přání („Chci místo k parkování a mám místo k parkování“) a věřit. V souladu s tím, co jsem řekl o motivaci, samozřejmě opravdu musíte toužit někde zaparkovat. Ještě k víře – Albert Einstein to vyjádřil poměrně jednoduše: věřit = nepochybovat. Jestliže tedy pochybujete, nevěříte. Jak se projevují pochybnosti při programování? Velmi často tím, že udělám techniku jednou a za chvíli ji zopakuji, kdyby „náhodou“ nefungovala… Jestliže programujete, opakujte programování co možná nejméněkrát, v podstatě jednou stačí. A to i u techniky Zrcadla mysli. Tam se sice opakuje ideální stav v bílém rámu, ale v tomto případě, je jeho posláním spíše propracovat projekt do detailů. Slyšel jsem na kurzu dobré přirovnání – naprogramování si určitého cíle je jako objednávka v vesmírném e-shopu. Pokud věříte, že funguje, stačí poslat objednávku jen jednou. Naopak, svou nedůvěru v něj vyjádříte neustálým dožadováním se, kdy už vám to konečně pošlou. Takže – víru u takových technik, jako je třeba kontrola probuzení, technika tří prstů apod. vyjadřujeme tím, že je děláme jednom jednou. V případě techniky kontroly bolesti ji můžeme udělat vícekrát, ale ne hned po sobě, je třeba chvilku počkat.

Dva základní stavební kameny vašeho úspěchu jsou: motivace a víra.

Pokud vám technika vyjde trochu jinak, než jak jste chtěli, prověřte vaši představu cíle. Například můžete cestovat v MHD bez jízdenky s tím, že si uděláte přes techniku tří prstů program, že vás nechytne revizor, ale nesmíte zapomenout, že existují i revizorky. Jestliže vy rozeznáváte revizora a revizorku, váš mozek taky, a proto to bude fungovat jen na revizora. Nebo když si programujete bezpečnou cestu, programujte ji až do úplného cíle (tj. třeba do garáže) a ne jen přibližně (např. do ulice, kde bydlíte).

Další faktory

Někdy se vám může stát, že děláte techniku už po x úspěšných použitích a ona vám přesto nevyjde. Kde je chyba? Zkuste analyzovat situaci. Nebylo třeba pro vás nakonec lepší, když vám nevyšla? Nestál váš zájem proti zájmu většiny? Pamatujte – nemůžete ovlivnit svobodnou vůli jiných osob.

Dovolit si změnu

I když Silvova metoda nabízí spoustu technik, pomocí kterých můžeme udělat svůj život lepší, vždycky je základem pouze náš úmysl – bez ohledu na příčiny naší motivace. Na kurz často přijdou lidé, kteří řeší nějaký problém (například problém s nadváhou, kouřením) a očekávají, že po aplikování technik dosáhnou rychle svého cíle. V celé řadě případů tomu tak skutečně je. Ale na druhé straně se mezi nimi najdou i takoví, kteří berou SM jako jednu z mnoha cest ve smyslu „když nepomůže tohle, pomůže něco jiného“. To je chyba, protože, jak jsem už psal, nejde o techniky (ty nám pouze pomáhají), ale o snahu změnit se. Avšak ještě než se třeba rozhodneme jít na kurz SM, je třeba vyjasnit si, co vlastně chceme. Kolik lidí je dnes skutečně spokojených se svým životem? Myslím že velmi, velmi málo. Kolik z nich by chtělo tento stav změnit? Odpověď je jednoduchá – téměř všichni. Ale kolik z nich si tuto změnu skutečně dovolí? Možná to zní jako nesmysl – koho bych se měl dovolovat? Ale není to zase takový nesmysl – můžu absolvovat množství různých kurzů, ale budou to vyhozené peníze, jestliže budu energii investovat kolem sebe a ne do sebe – do změny myšlení. Kolik lidí, kteří jsou nespokojeni se svým životem a kteří by jej chtěli změnit, si dovedou představit lepší alternativu? Spousta lidí říká – tohle se mi nelíbí, tohle nechci, kdybych měl místo toho něco jiného, to by bylo skvělé. Problém je, že se jedná pouze o slabé přání – „kdybych to měl, to by bylo skvělé“… Pokud chceme změnu, musíme se jí otevřít. Takže jestliže se mi nelíbí můj život, je nutné to vyjářit – chci se změnit, jsem připravený na změnu a měním se. Nejdůležitější je otevřít se změně, brát v úvahu, že změna není možná za současných podmínek – je třeba být připravený změnit se. Nelpět na starých zvycích – obětovat je. Staré zvyky sice představují jistotu, ale zároveň brání naší změně – a co se nehýbe, to je mrtvé. Základem je tedy rozhodnutí něco do změny investovat, například část svého pohodlí. Zkrátka nic není zadarmo. Jak to konkrétně vypadá v praxi u SM? Platí pravidlo – v alfě programuju a v betě mluvím výsledku. V alfě si v Zrcadle mysli představuju, že nekouřím a v betě se tak snažím chovat – snažím se nekouřit, mám na to techniku, pracuju na tom, chci to změnit. Vyžaduje to tedy boj na dvou frontách – v alfě je nutné dovolit si představit si změnu (tady je často největší problém – dokázat si představit si výslednou situaci a prožít si ji) a v betě na ní aktivně pracovat.

Pokračování příště…