Je Bůh?
Tazatel: Opravdu rád bych věděl, jestli je bůh. Jestli není, život nemá žádný smysl. Člověk, neznaje boha, vytvořil si ho v tisíci věrách a představách. Rozpad společnosti a strach, zplozené všemi těmito věrami, oddělily člověka od jeho bližních. Aby unikl bolesti a zmatku z tohoto dělení, vytváří si další víry, čímž zmatek a mizérie dále narůstají a cele ho pohlcují. Neznajíce, věříme. Mohu boha poznat? Ptal jsem se na to mnoha světců jak v Indii, tak i zde a všichni víru obhajovali. „Věřte a potom poznáte, bez víry nemůžete nikdy poznat.“ Co si myslíte vy?
KRISHNAMURTI: Je k nalezení víra nutná? Poznávat je mnohem důležitější než znát. Poznání víry znamená konec víry. Je-li mysl osvobozena od víry, je schopna se dívat. Spoutává víra i nevíra, protože víra i nevíra jsou stejné, jsou to dvě strany jedné mince. Víru, ať už kladnou nebo zápornou, můžeme zcela odložit. Věřící i nevěřící jsou stejní. Když ji odložíme, dostane otázka: „Je bůh?“ docela jiný smysl. Ve slově „bůh“ je obsažena veškerá jeho tradice, paměť, jeho vedlejší rozumové i citové významy. Slovo však není žádný bůh; slovo není skutečnost. Je možné osvobodit mysl od slova?
Tazatel: Nevím, co to znamená.
KRISHNAMURTI: Slovo je tradice, naděje, touha nalézt něco, co dodává existenci váhu, něco konečného, absolutního. Samotné slovo se tedy stává konečným. Je však zřejmé, že slovo není věc. Mysl je slovo a slovo je myšlenka.
Tazatel: Jak bych se mohl osvobodit od slova? Slovo je minulost, je to paměť. Manželka je slovo, dům je slovo. Na začátku bylo slovo. Slovo je ale též prostředkem komunikace a identifikace. Vaše jméno nejste vy, přitom se však bez vašeho jména na vás nemohu zeptat. Ptáte-li se tedy, může-li být mysl bez slova, ptáte se tedy vlastně, zda může být mysl bez své vlastní činnosti.
KRISHNAMURTI: V případě slova „strom“ se jedná o předmět, který je přímo před vaším zrakem, a toto slovo se k němu vztahuje díky všeobecnému souhlasu. V případě slova „bůh“ však není nic, k čemu by se toto slovo vztahovalo. Takže každý člověk si může utvořit svoji vlastní představu, ke které není žádné srovnání. Určitým způsobem tak činí teolog, jiným intelektuál, věřící i nevěřící, každý jinak. Naděje vzbuzuje víru a pak hledání. Naděje je důsledkem zoufalství – zoufalství ze všeho, co vidíme kolem nás. Naděje je zrozena ze zoufalství, to jsou také dvě strany téže mince. Není-li zde žádná naděje, je zde peklo, přičemž strach z tohoto pekla. živí naši naději. A pak začíná iluze. Slovo nás tedy dovedlo k iluzi a vůbec ne k bohu. Bůh je iluze, kterou uctíváme. Nevěřící si vytvářejí iluzi jiného boha, kterého uctívají: stát, nějakou utopii, nějakou knihu, o které si myslí, že obsahuje veškerou pravdu. Ptáme se tedy, zda se můžete oprostit od slova i s jeho iluzí.
Tazatel: Musím o tom meditovat.
KRISHNAMURTI: Není-li zde žádná iluze, co zde zastává?
Tazatel: Jenom to, co je.
KRISHNAMURTI: To, co je, je právě to, co je nejvíce svaté.
Tazatel: Jenže pokud to, co je, je nejvíce svaté, potom je svatá i válka, nenávist, bolest, hrabivost, pustošení a drancování. Pak nemůžeme vůbec mluvit o nějaké změně. Jestliže to, co je, je svaté, pak by každý vrah, zloděj a drancíř mohl říci: „Nesahejte na mě, to, co dělám, je svaté.“
KRISHNAMURTI: Řekneme-li, že „to, co je, je nejvíce svaté“, je to velmi stručné tvrzení a pokud v něm nevidíme jeho pravdu, tak vede k neporozuměnÍ. Budete-li vidět, že to, co je, je svaté, tak nebudete vraždit, válčit, pustošit, nebudete ani doufat. Pokud jste tyto věci dělal, nemůžete žádat ochranu před pravdou, kterou jste narušil. Běloch, který říká černošskému vzbouřenci: „To, co je, je svaté, nenarušujte to, nepalte to,“ tomu neporozuměl. Protože kdyby porozuměl, i černoch by byl pro něho svatý a nebylo by třeba nic pálit. Bude-li každý z nás vidět tuto pravdu, musí zde nastat změna. Porozumět pravdě znamená vytvořit změnu.
Tazatel: Přišel jsem sem, abych zjistil, je-li bůh, a vy jste mě úplně zmátl.
KRISHNAMURTI: Přišel jste se zeptat, je-li bůh. Říkáme: slovo vede k iluzi, kterou uctíváme, a pro tuto iluzi jeden druhého ochotně ničíme. Není-li zde žádná iluze, tak nejvíce svaté je to, co je. V určité chvíli ale může to, co je být i strach, úplné zoufalství nebo prchavá radost. Tyto věci se stále měnÍ. Dále je tu i pozorovatel, který říká: „Všechny tyto věci kolem mě se mění, já však zůstávám stálý.“ Je to opravdu tak? Nemění se on také? Není v něm něčeho více a něčeho méně, jak se pozměňuje, přizpůsobuje, někým se stává nebo nestává? Jak pozorovatel, tak i to, co pozoruje, se neustále měnÍ. To, co je je tedy neustálá změna.
Tazatel: Láska se tedy také mění? Jestliže je každé hnutí změna, není láska též částí tohoto hnutí? Podléhá-li láska změně, mohu dnes jednu ženu milovat a zítra spát s jinou.
KRISHNAMURTI: Je toto láska? Nebo chcete říci, že láska je něco jiného než to, co se tímto výrazem označuje? Nebo přikládáte výrazu pro lásku větší důležitost než lásce samé, a vytváříte tak rozpor a konflikt? Může být někdy láska zapojena do koloběhu změn? Pokud ano, pak může být též nenávistí, a láska je potom nenávistí. TO, co je, je nejvíce svaté jen tehdy, není-li zde žádná iluze. Není-li zde žádná iluze, potom to, co je, je bůh. Bůh nebo jakkoli jinak to nazvete, je jen tehdy, když vy nejste. Když vy jste, tak není. Láska je, když vy nejste. Když vy jste, láska není.
(The Urgency of Change)
Ukládání ...