Ladislav Polách

co je to realita?

Realita je sen, který sdílíme společně
José Silva

Co je realita? A jak bys ji definoval? Jestli mluvíš o tom, co cítíš, co můžeš ochutnat a vidět, pak realitu tvoří jen elektrické signály vyhodnocené mozkem
Morpheus, Matrix

Realitu musíme hodnotit pouze sami sebou
Anastasia

Co je to realita? Sám nevím. To je také důvod, proč jsem dal dohromady následující text. Je to spíš výzva – výzva pro vás. Pokud máte relevantní informace, můžete mi je poskytnout a já je sem přidám.

1. nervové impulzy, práh citlivosti a vyhodnocení v centrálním nervovém systému (CNS)

Dalo by se říci, že veškeré informace přijímáme pomocí svých smyslů. Naše tělo – fyzické tělo – má na svém povrchu (a i uvnitř) řadu receptorů připojených na nervová vlákna, pomocí kterých se impulzy o zevním (a vnitřním) prostředí dostávají do mozku, kde jsou vyhodnoceny. Receptory mají ovšem určitou citlivost – třeba termoreceptory reagují na teplo a můžeme pomocí nich rozlišit změnu tepla, ale jen pokud je tento rozdíl v rozhraní vnímavosti našeho těla. Třeba takový had má citlivost mnohem větší. Další srovnání – čich člověka a čich psa. To znamená, že vědomě i nevědomě můžeme vnímat jen část toho, co je kolem nás.

Takto registrované stimuly se šíří formou nervových impulzů do mozku, kdy jsou vyhodnoceny. Před tím ale, než se dostanou do oblasti mozkové kůry (kortexu), kterou můžeme (v rámci západní medicíny) považovat za centrum vědomí, projdou řadou jiných (subkortikálních) struktur. Tyto struktury integrují stimuly z tisíců jiných receptorů, dávají je do souvislosti s našimi zkušenostmi, a pak vytvářejí komplexní vjem.

Problém je, že k tomu, aby byl vytvořen komplexní vjem, je třeba, aby byly některé informace zesíleny a jiné zeslabeny. To má za následek, že do našeho vědomí proniká jen velmi malý zlomek toho, co náš mozek registruje. Příkladem je čtení knížky a poslouchání rádia – obojí vnímáme, ale nikdy se nestane, že by byly současně zdrojem informací. Buď čteme nebo posloucháme rádio. To, že se můžeme během pár milisekund přeorientovat na jiný zdroj informací, nic neznamená.

V praxi tedy věnujeme příjmu informací jen velmi málo času. Když jde člověk po ulici a přemýšlí, co bude dělat ten den večer, kolik informací se k němu dostane? Jinými slovy – jak moc bude jeho realita zkreslena? Jak moc je zkreslena vaše realita nyní, během čtení toho článku? Do jaké míry vnímáte své okolí?

Příjem informací z okolí je tedy ovlivněn:

• fyziologickým rozsahem citlivosti našich smyslových orgánů
• vyhodnocením v rámci subkortikálních struktur
• volním zaměřením pozornosti To, co kolem sebe vnímáme, představuje proto pouze zlomek toho, co skutečně existuje.

2) časový faktor v rámci těla

se v běžném životě se moc neuplatňuje, ale existuje a má vliv na vnímáni reality. Nervové impulzy se sice šíří rychle, ale i ony mají svou rychlost, která je dána stavbou nervových vláken (s obalem nebo bez). CNS taky chviličku trvá, než daný podnět zpracuje a pošle ho do vědomí. Vnímáme jen zlomek toho, co skutečně existuje a i ten zlomek vnímáme s časovou prodlevou.

3) rychlost světla

se v běžném životě už vůbec neuplatňuje, ale přece jen bych chtěl uvést malý postřeh. Rychlost světla činí nějakých 300 000 km/s. Pro vesmír ovšem ani rychlost světla není nijak závratná: naše galaxie má takový průměr, že světlu trvá 100 000 let, než přeletí z jednoho konce na druhý. Naše sluneční soustava není na okraji galaxie, ale ani ve středu – je někde mezi. Kdybychom ale byli na okraji a posvítili baterkou přes střed galaxie, tak by se paprsek světla dostal na druhou stranu až za 100 000 let. To není zrovna optimistická informace z hlediska cest mezi galaxiemi, protože maximální rychlost, které můžeme podle Einsteina dosáhnout, je právě rychlost světla. Takže by nám trvalo nějakých cca 50 000 let, než bychom se vymotali z vlastní galaxie.

Malá zajímavost: většina planet v naší sluneční soustavě probíhá téměř v jedné rovině, která je kolmá na rovinu naší galaxie. Pokud se proto v noci podíváme kolmo nahoru, můžeme vidět takový zamlžený pruh tvořený hvězdami – to je Mléčná dráha neboli naše galaxie. Když už se díváte nahoru, tak si uvědomte následující věc: různé hvězdy jsou od nás různě daleko, a proto i jejich světlo k nám letí různou dobu. I světlo z naší nejbližší hvězdy (Slunce) k nám vzhledem k její vzdálenosti (cca 150 000 000 km) letí cca 10 minut. To znamená, že jestliže by teď Slunce zhaslo, světlo k nám poletí ještě asi 10 minut a tudíž z našeho pohledu bude vše ok. Pokud bychom byli ke Slunci na polovině cesty než jsme teď (bylo by tam pěkně vedro), světlo by k nám letělo jen asi 5 minut. Veškeré hvězdy na obloze jsou od nás ovšem mnohem dál než naše Slunce. Toho využívá i Hubbelův dalekohled – jestliže má vesmír stáří nějakých 15 miliard let a my dalekohledem dokážeme zachytit hvězdu, která je hodně daleko – tak daleko, že k nám od ní světlo letí i při své nepředstavitelné rychlosti třeba 13 miliard let, pak se můžeme vlastně podívat, jak vesmír vznikal. Ta hvězda už samozřejmě neexistuje, ale to, jak vypadá TEĎ, se dovíme až zase za dalších 13 miliard let

Díváte-li se tedy v noci na oblohu, nevidíte současný stav, ale minulost, která je tak stará, jak vzdálené jsou od vás jednotlivé hvězdy. Pokud jsem vás moc nezmátl, tak ještě jeden postřeh. Světlo má sice obrovskou rychlost, ale i ona se do určité míry projevuje v našem chápání reality. Představte si následující situaci. Bydlíte v hotelu, který dbá na přesnost a snídaně se v něm servíruje přesně v osm hodin. V 8:00:00 vám tedy na stůl položí čaj. Na druhý den se v novinách dočtete, že v 8:00:00 vašeho času vybuchla na druhé straně Zeměkoule sopka. Napadne vás – jo, to bylo zrovna v tu chvíli, kdy jsem dostal čaj. Ale bylo tomu tak opravdu? Nebylo! Žijeme totiž v časoprostoru – čas je svázán s prostorem. Modelová situace: vy víte, že sopka vybuchne, takže jste do její blízkosti poslali helikoptéru s kamerou, která vám obraz kouřící sopky přímo přenáší na váš stůl. Najednou vidíte, že sopka vybuchla a právě v téže chvíli vám položí na stůl váš čaj. Staly se ty dvě události současně? Vypadá to, že ano, ale ve skutečnosti ne. Jakou nejvyšší rychlostí se k vám podle Einsteinovy teorie mohla informace o výbuchu dostat? Právě rychlostí světla, která je ovšem konečná! To znamená, že sopka vybuchla už pár milisekund před tím, než se šálek čaje dotkl vašeho stolu a těch pár milisekund trvalo, než se obraz výbuchu dostal až k vám (řekněme, že informace z kamery se k vám dostanou bez jakéhokoliv zpoždění také rychlostí světla ). Tyto události se tedy nestaly současně. To, že je vidíte jako současné, neznamená, že i současně vznikly – byly totiž od vás různě vzdálené. Pokud by se jednalo o výbuch sopky někde na Marsu, byl by rozdíl zřetelnější.

4) rozhodování

moderní zobrazovací metody nám umožňují zobrazit aktivitu mozku nejen jako celku, ale i aktivitu jednotlivých center. Kdysi v minulosti si vědci mysleli, že v mozku existují přesně ohraničená centra, která zodpovídají za jednotlivé rysy našeho chování. Například nějaký významný matematik měl hrbolek na lebce za pravým uchem (to je pouze příklad), z čehož bylo odvozeno, že právě v té oblasti se nachází centrum pro výpočetní operace, které bylo u dané osoby enormně vyvinuto.

Pak se zjistilo, že i když centra přesně ohraničená nejsou, existují okrsky kortexu, které odpovídají za určitou aktivitu. Nejzajímavější věc se zjistila při monitorování mozku u osoby, která měla pohybovat rukama, prostě činit rozhodnutí. Ona oblast mozku, která zodpovídala za pohyb ruky, totiž vykázala zvýšenou aktivitu už v době, kdy osobu ještě nenapadlo, že by chtěla rukou pohnout. Znamená to tedy, že naše svobodná rozhodnutí nejsou svobodná? Podle uvedeného vyšetření je patrno, že mozek udělá rozhodnutí dřív, než „nás“ vůbec napadne… Co vy na to?

5) kvantová fyzika, energie a hmota

když se podíváte na Východ (do minulosti na mystiku) nebo na Západ (do současnosti na fyziku), zjistíte, že v obou případech hraje hlavní roli energie. Moderní fyzika prodělala v posledních 100 letech obrovský skok kupředu. Někdy počátkem 20. století se zdálo, že fyzika už nemá co řešit. Pomocí jednoduchých rovnic vycházejících z Newtonova pozorování se dal bez problémů popsat pohyb jakéhokoliv tělesa. Pak se ale zjistilo, že u velkých rychlostí to tak úplně neplatí. Přišel Albert Einstein a rozvinul Speciální a Obecnou teorii relativity. Ale ani s jejich pomocí se nedal popsat pohyb částic na úrovni atomů. Proto vznikla kvantová fyzika, jeden z nejúžasnějších oborů, které staví naše představy o hmotě a energii na hlavu. Podle kvantové fyziky není energie spojitá, ale vyskytuje se v malých balíčcích (kvantech). Tato kvanta mají za jak vlastnosti vln, tak i částic. Třeba světlo je tvořeno fotony, ale tyto fotony mají též charakter vlny. RTG záření je také tvořeno fotony, které ale nevidíme a které mají energii mnohem větší než světlo. Světlo se od nás odrazí, ale RTG záření námi proniká. Gama částice (fotony) vzniklé při jaderném rozpadu mají energii ještě mnohem větší. Ale na druhé straně i elektrony, které bereme jako pevné částice, mají také charakter vln.

Pokud bychom se na tyto částice (kvanta energie) podívali mikroskopem s obrovským zvětšením, zjistili bychom, že jsou trochu rozostřené, zamlžené. To je dáno tím, že částice jsou neustále v pohybu. Nikdy nemůžeme s jistotou říci, kde se daná částice nachází. Můžeme třeba říci – částice bude s 90% pravděpodobností zde. A v 9 z 10 pokusů tam skutečně bude. Samozřejmě, když se díváte na ostří nože, můžete jej přesně ohraničit. Ale to se bavíme o běžných rozměrech. Kdybyste šli mnohem hlouběji, zjistili byste, že je těžké určit, kde přesně ostří je.

Malá odbočka: při zobrazování lidského těla v medicíně můžeme kromě RTG (a dalších metod) využít i PET (pozitronovou emisní tomografii). Princip spočívá v tom, že na do vhodné látky vložíme zdroj pozitronů, třeba fluor-19 a látku podáme člověkovi, kterého chceme vyšetřit. Pozitrony jsou antičástice vůči elektronům. Pokud se tedy z dané látky uvolní pozitron, letí organismem až se mu do cesty postaví elektron (to se stane okamžitě). Setkáním pozitronu s elektronem dojde k anihilaci – hmota se spojí s antihmotou za uvolnění velkého množství energie – v podstatě se vypaří, nic z nich nezůstane. To by nám ale v zobrazení nebylo k ničemu. Zjistilo se, že i když částice přestanou existovat, ve skutečnosti se jejich hmota přemění na energii dvou částic gama (každá má 0,51 MeV). Ty se pak detekují pomocí přístrojů. Pokud tedy navážeme zdroj pozitronů na vhodný nosič, který jej dopraví do míst na těle, kam chceme, můžeme tato místa zobrazit. Na začátku máme dvě částice (pozitron + elektron), jejichž hmota se přemění na dvě kvanta energie (gama + gama).

Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: hmota = energie. Kolik čisté energie se skrývá ve vašem šálku kávy? To si můžete vypočítat pomocí známé rovnice E = m.c² (energie = hmotnost . rychlost světla).

Z toho vyplývá, že všechno kolem nás je energie. Židle, na které sedíte, je energie. Klávesnice, se kterou pracujete, je energie. Vzduch je energie. Voda je energie. I vy, vaše tělo, jste čistá energie. Pokud berete v úvahu nemožnost určení přesné polohy, pak můžeme říci, že jste neohraničená energie v prostoru. Na úrovni jednotlivých částic jste propojeni se svým okolím. Ve skutečnosti žádné okolí neexistuje, protože i to je energie, se kterou neustále interagujete. Prochází vámi kosmické záření z kosmu i rádiové vlny. Při termojaderné fúzi ve Slunci vznikají jako vedlejší produkt částice nazývaná neutrina. Kdybyste se postavili na rovník a proti Slunci namířili dopisní známku, za jednu sekundu jí projde 60 miliard neutrin. Neutrina prochází i vámi, celou Zeměkoulí a mizí někde v prostoru. Není tedy možné definovat, co je jste vy a co ostatní. Ve skutečnosti je oddělenost jenom iluze, všechno dohromady souvisí se vším.

6) informace

všechno souvisí se vším. Energie a hmota jsou totéž. Ale ještě to není všechno. Správně by to mělo být takhle: energie = hmota = informace. Všechno dohromady vytváří ohromné informační pole, které jako jednotlivci ovlivňujeme a ono ovlivňuje nás. To, jakou máte náladu, ovlivňuje přímo vaše bezprostřední okolí a nepřímo (zanedbatelně?) i celý svět. Jestliže jsou ve světě lidé se stejnou náladou jako vy, pracujete na stejné frekvenci. Vaše vyzařované energie spolu rezonují a vzájemně se posilují (viz GCP). Tak ovlivňují globální informační pole, které zase ovlivňuje vás i ostatní. A netýká se to jenom Země, ale i celého vesmíru. Asi vás napadne, jak může dojít k takovému ovlivňování, když nejvyšší rychlostí je rychlost světla? Dobrá otázka. Ale zdá se, že informace se ve vesmíru pohybují mnohem rychleji než světlo. Je to předmětem výzkumu posledních let – mluví se o torzním poli (ruští vědci Akimov a Šipov). Pro více informací vám doporučuji knížku od Ervina Laszla.

Existují možnosti, jak se naladit na informační pole, které nás obklopuje (a jehož jsme součástí) a získat požadované informace. Jednou z možností je třeba technika Laboratoře vyučovaná na 2. stupni Základního kurzu Silvovy metody. A také celá řada metod na procvičování intuice.

7) pokus o závěr

Snažil jsem se vám ukázat, že naše tělo sice přijímá každou chvíli obrovská kvanta informací, ale z tohoto množství můžeme vnímat pouze nepatrný zlomek a ještě menší část si uvědomovat.

Deprimující otázka zní: můžeme na základě tak neúplného vidění světa pochopit, co je realita?