Co je to meditace?
Co je podle vás opravdová meditace?
KRISHNAMURTI: Jaký je účel meditace? A co považujeme za meditaci? Nevím, jestli jste někdy meditovali, zkusme tedy společně přijít na to, co je to meditace. Neposlouchejte jenom, co říkám, zkusíme k tomu dojít a zažít to společně. Meditace je jistě důležitá. Nevíte-li, co je to pravá meditace, neznáte sebe sama. A neznáte-li sebe, meditace nemá žádný význam. Nemá žádný smysl sedět někde v rohu nebo se procházet po zahradě či po ulici a pokoušet se meditovat. Vede to jenom k určitému stavu, soustředění. A soustředění je vlastně vylučování. Jsem si jist, že někteří z vás všechny tyhle metody zkoušejí. Snažíte se soustředit na nějaký určitý předmět, pokoušíte se ukáznit mysl, aby byla soustředěná, když všelijak bloudí. A když se vám to nedaří, tak se modlíte.
Chceme-li porozumět tomu, co je opravdová meditace, musíme si uvědomit, co je chybné na tom, co se za meditaci obvykle považuje. Je zřejmé, že pouhé soustředění meditace není. Proces soustředění na něco je vlastně odvedení pozornosti od ostatního, a tím jeho vyloučení. Snažíte se na něco soustředit, a vaše mysl se přitom toulá někam úplně jinam. Stále usilujete zaměřit se na jeden bod, zatímco mysl to odmítá a různě bloudí. A tak trávíme léta tím, že se učíme a snažíme soustředit a chybně to nazýváme meditace.
Nyní něco k modlitbě. Je jisté, že modlitba přináší výsledky, jinak by se miliony lidí nemodlily. Modlením se mysl uklidňuje, což je důsledkem opakování určitých slovních spojení. A v tomto uklidnění přicházejí určité náznaky, určité vjemy i určité odpovědi. Je to však stále jenom záležitost mysli, takto se mysl uklidní ostatně i pomocí hypnózy. V tomto uklidnění pak přicházejí určité skryté odpovědi, které vyvstávají z podvědomí nebo z oblasti mimo vědomí. Stále je to však stav, ve kterém není porozumění.
Meditace není oddání se nějaké myšlence, obrazu nebo nějakému principu. To jsou pouhé předměty uctívání, idoly. Člověku může připadat povrchní nebo hloupé uctívat nějaký obraz nebo sošku, a tak se oddává věcem mysli, tj. nějaké myšlence nebo principu. Tak to dělá většina lidí. Věci mysli jsou však úplně stejné idoly jako soška nebo obraz. A být oddán nějakému obrazu, myšlence nebo nějakému mistrovi není meditace. Je to jen způsob, jak uniknout sám sobě. Je to velmi pohodlný únik, stále však pouhý únik.
Meditací nemůže být jistě ani snaha nabýt dobré vlastnosti sebekázní nebo usilovným cvičením. Většina z nás taková cvičení provádí. Pokud nám však neumožňují porozumět sobě, není to správná meditace. A pokud jste sobě neporozuměli, je tu vůbec něco, na čem byste mohli založit své myšlení? Vše, na co přijdete a děláte bez porozumění sobě samému, je odpovědí na vaši podmíněnost a je ovlivněno vaším pozadím. Odpověď na podmíněnost není meditací. Opravdová meditace znamená být si vědom těchto odpovědí, být si vědom všech hnutí svého myšlení. a cítění bez jakéhokoli posuzování. Být si jich vědom tak, že jim rozumím.
Meditace neznamená stáhnout se nějak ze života. Meditace je procesem porozumění sobě samému. Jakmile začne člověk rozumět svému vědomí i tomu, co je v něm skryto, přichází uklidnění. Mysl, jež je záměrně uklidněna meditací, není klidná. Je to stagnující mysl. Není to mysl bdělá a nečinná, schopná přijímat a tvořit. Meditace vyžaduje stálé pozorování, uvědomování si každého slova, každé myšlenky a každého pocitu. Odhaluje tak stav našeho vlastního bytí, to, co je na povrchu, i to, co je skryto. Protože je to však obtížné, unikáme ke každé jiné pohodlnější, ale klamné věci a říkáme jí meditace.
Je-li člověk schopen pochopit, že znalost sebe sama je počátkem meditace, začne být tato věc mimořádně zajímavá a živá. Neznáte-li totiž sebe sama, můžete cvičit něco, čemu budete říkat meditace, a přitom stále ulpívat na svých zásadách, své rodině a majetku. A i když se třeba majetku vzdáte, můžete být tolik připoutaní k nějaké myšlence a být na ni tak soustředění, že tím vytváříte další nové myšlenky Tohle však jistě není meditace. Znalost sebe sama je tedy nutnou počáteční podmínkou meditace. A jdeme-li v procesu sebepoznávání dále a hlouběji, hladina mysli se uklidní a odhalí přitom další, zatím skryté vrstvy. Je-li povrch mysli v klidu, pak se na něm vynoří skryté vrstvy podvědomí a odhalí v náznacích svůj obsah, takže člověk úplně porozumí celému procesu vlastního bytí.
Mysl se tedy hluboce uklidní. Není uklidňována, není nucena se uklidnit za odměnu nebo ze strachu. V tomto uklidnění nastane ticho, do kterého přichází skutečnost. Toto ticho však není křesťanské, hinduistické nebo buddhistické. Je to prostě ticho beze jména. Sledujete-li cestu křesťanského, hinduistického nebo buddhistického ticha, nikdy k němu nedojdete. Pokud tedy člověk opravdu vážně hledá, musí se vzdát veškerého svého pozadí a vší podmíněnosti. Pouhé přizpůsobení se okolí pomocí meditace může pozadí jenom posílit, a způsobit tak stagnaci a otupělost mysli. Nejsem si tak zcela jist, jestli právě tohle není to, co většina z nás chce, protože podstatně jednodušší je vytvořit si nějakou šablonu a potom jednat již jenom podle ní. Být oproštěn od pozadí totiž vyžaduje stálé pozorování veškerých hnutí mysli ve všech možných vztazích. A jakmile zde vznikne toto ticho, přijde mimořádně tvůrčí stav. Ne takový, že byste museli psát básně nebo malovat obrazy. To sice můžete, ale nemusíte. Toto ticho nemůže být vyhledáváno ani napodobováno – pak přestává být tichem. Nemůžete k němu dojít žádnou cestou. Vzniká, jenom když rozumíte svým cestám, když vlastní osoba se všemi svými pošetilými snahami skončí. Tvorba tedy začíná tehdy, přestane-li tvořit mysl. Mysl musí být proto čistá, musí být klidná. Slovo musí zde však není to správné slovo obsahuje v sobě totiž povinnost. Mysl je klidná jedině tehdy, když všechny snahy vlastní osoby skončily. Ticho je zde jenom tehdy, když je zde úplné porozumění vlastní osobě. V důsledku tohoto porozumění zaniknou všechny její aktivity. Toto ticho je pravá meditace, v tomto tichu přichází věčnost.
(Londýn, 23. října 1949)
Ukládání ...