Cítění se vším, co je živé
U ŘEKY JE STROM, který pozorujeme denně již několik týdnů, vždy, když má vyjít slunce. A jak slunce pomalu vychází, tento strom je náhle celý zlatý. Není důležité, jak se jmenuje, důležitý je pouze on sám ve své kráse. Jak jej tak hodinu po hodině pozorujete, zdá se, že jeho podivuhodné vlastnosti se šíří přes řeku do celého kraje. A když pak slunce vyjde o něco výše, listy se začínají třepetat a tancovat. Zdá se, že každou chvíli je strom jiný. Před východem slunce je temný, klidný, vzdálený, plný důstojnosti. Začátkem dne jeho listy září, tančí a dodávají mu onen zvláštní pocit, jaký má člověk z mimořádné krásy. V poledne se jeho stín prohloubí, a můžete zde sedět chráněni před sluncem, nikdy sami, neboť strom je vám společníkem. A jak zde tak sedíte, je tu hluboký vztah, nepomíjející pocit bezpečí, svoboda, jakou může znát jenom strom.
K večeru, když slunce zapadá a ozáří západní oblohu, strom pomalu ztemní a zpochmurní, uzavře se do sebe. Obloha zrudne, zežloutne, zezelená, strom však zůstane tichý a záhadný, odpočívá před nocí.
Když s ním navážete vztah, navážete vztah s celým lidstvem. Jste tedy zodpovědní za ten strom, jste zodpovědní za všechny stromy na světě. Nemáte-li však vztah k živým věcem této země, můžete ztratit i jakýkoli vztah k lidským bytostem. Nikdy se na strom hlouběji nedíváme, nikdy si na něj opravdu nesáhneme. Necítíme jeho pevnost, hrubou kůru, nenasloucháme zvukům, které jsou jeho součástí. Ne zvukům dřeva, jak pronikají skrze listy, ani chvění listů v ranním vánku, ale jeho vlastnímu zvuku – neslyšnému zvuku kmene a kořenů. Musíte být mimořádně citliví, abyste vnímali tento zvuk. Tento zvuk nejsou hlasy tohoto světa, ani šum toulající se mysli, ani hluk lidských třenic a válek, ale zvuk, který je součástí vesmíru.
Je to zvláštní, že máme tak malý vztah k přírodě. Ke hmyzu, k žábě ve skoku, k sově, co hučí mezi kopci, když volá svého druha. Zdá se, že s živými bytostmi této země vůbec necítíme. Kdybychom byli schopni navázat stálý a hluboký vztah s přírodou, nikdy bychom nezabili zvíře, abychom uspokojili svoji chuť. Nikdy bychom pro svůj užitek nezabili a nepitvali opici, psa nebo vepře. Našli bychom si jiné možnosti, jak léčit své rány a těla. Jiná věc je ovšem léčení mysli. Přichází postupně, když jste v souladu s přírodou – s pomerančem na stromě, se stéblem trávy, které se prodírá skrze beton, s kopci zahalenými mraky. Není to nějaká sentimentální nebo romantická představa, ale skutečnost vztahu ke všemu, co se hýbe a žije na zemi. Člověk zabil miliony velryb a zabíjí další. Vše, co nám tento masakr přináší, můžeme získat jiným způsobem. Člověk však zřejmě miluje zabíjet křepkého jelena, nádhernou gazelu i velkého slona. Milujeme zabíjet jeden druhého. V celé své historii na této zemi se lidé vzájemně zabíjeli a zabíjení nepřestává. Pokud můžeme – a my musíme – navázat hluboký a stálý vztah k přírodě se skutečnými stromy, keři, květinami, trávou a plujícími oblaky, nebudeme již nikdy z jakéhokoli důvodu masakrovat jiné lidi. Válka je organizované vraždění, a ačkoli demonstrujeme proti nějaké určité válce, nukleární nebo jiné, nikdy jsme vlastně proti válce neprotestovali. Nikdy jsme neřekli, že zabít jiného člověka je ten největší hřích na světě.
Ukládání ...