Bouře v mysli
CELÝ DEN BYLA MLHA. Když se k večeru rozplynula, přišel z východu suchý, drsný vítr. Odnášel s sebou mrtvé listy a vysoušel zemi. Noc byla hrozivá a bouřlivá. Vítr zesílil, strhával ze stromů větve, dům skřípal. Následující ráno bylo tak čisté, že jste si mohli téměř sáhnout na hory. S větrem se vrátilo horko. Když však vítr pozdě odpoledne utichl, přišla opět mlha od moře.
Jak krásná a bohatá je země! Nikdy se neunaví. Suchý říční břeh je plný života, najdete tu kručinku, mák, vysoké žluté slunečnice, ještěrky na kameni. Na slunci se vyhřívá hnědobílá obojková užovka; vystřeluje svůj černý jazyk ven a zase jej stahuje zpět. Naproti přes rokli štěká pes, asi honí sysla nebo králíka.
Spokojenost není věc dosažení, naplnění nebo majetku. Není zrozena z činnosti nebo nečinnosti. Přichází s plností toho, co je, nikoli s jeho změnou. To, co je je naplněno a nemá zapotřebí se měnit ani upravovat. Co je není kompletní; kompletní není reálné. Snaží-li se nekompletní stát kompletním, plodí tím zmatek a nenaplnění. Snaha jít za nereálným vede k nenaplnění a nenaplnění přináší bolest. Tuto bolest není možné nijak vyléčit. Snaha léčit ji je úsilím o nereálné, a plodí tak nespokojenost. Z nespokojenosti není žádná cesta. Uvědomovat si nespokojenost znamená uvědomovat si to, co je. Je-li toto uvědomění úplné, je v něm stav, který může být nazván spokojenost. Spokojenost nemá žádný opak.
Dům shlížel do údolí a nejvyšší vrchol vzdálených hor byl ozářen zapadajícím sluncem. Zdálo se, jako by tento kus skály byl zavěšen z oblohy a ozařován zevnitř. V houstnoucím šeru místnosti byla tato záře velmi krásná a ta krása byla za vším měřitelným.
Byl to mladší muž, dychtivý a hledající.
„Četl jsem několik knih o duchovnosti a duchovních cvičeních, o meditaci a dalších metodách, předkládaných k dosažení nejvyššího cíle. Nějakou dobu mě přitahoval komunismus, brzy jsem však zjistil, že toto hnutí je cesta zpět navzdory tomu, že se k němu hlásilo tolik intelektuálů. Přitahovalo mě také katolické náboženství. Mnoho z jeho principů mě uspokojovalo a nějakou dobu jsem chtěl být katolík. Jednoho dne jsem však během rozhovoru s jedním velmi vzdělaným knězem vycítil, že katolictví je podobným poutem jako komunismus. Během svého bloudění jsem se jako námořník na nákladní lodi dostal do Indie a strávil jsem zde téměř rok. Uvažoval jsem o tom, že se stanu mnichem, bylo to však idealistické a nereálné, příliš bych se tím stáhl ze života. Kvůli meditaci jsem se snažil žít sám, to však také skončilo. Po všech těch letech se mi zdá, že nejsem ani trochu schopen ovládat své myšlenky, a právě o tom bych chtěl dnes s vámi mluvit. Mám samozřejmě i jiné problémy, sex a podobně, kdybych ale uměl ovládat své myšlenky, mohl bych všechny své planoucí touhy a žádosti držet pod kontrolou.“
„Je možné ovládáním myšlení touhu uklidnit, nebo ji jenom potlačit? Potlačení touhy přece vyvolá obratem další a ještě hlubší problémy.“
„Jistě nepředkládáte cestu, která vede k touze. Touha je způsob myšlení. Ve svých pokusech ovládnout myšlení jsem doufal, že si své touhy podrobím. Touhy musí být buď podrobeny, nebo přeměněny. I k jejich přeměně je však člověk musí nejdříve ovládnout. Většina učitelů trvá na tom, že touhy je nutné přesáhnout, a předepisuje k tomuto účelu různé metody.“
„Nezávisle na tom, co říkají jiní, co si o tom myslíte vy? Vyřeší problém touhy její ovládnutí? Přinese potlačení nebo přeměna touhy nějaké porozumění, díky němuž se tak od ní osvobodíte? Mysl může být po celý den ukázněna nějakým duchovním nebo jiným zaměstnáním. Ukázněná mysl však není svobodnou myslí a jistě jenom svobodná mysl je schopna si uvědomovat tvořivost, v níž není čas.“
„Není v přesáhnutí touhy svoboda?“
„Co myslíte přesáhnutím touhy?“
„K uskutečnění svého štěstí a toho nejvyššího je nutné nebýt zmítán touhou, nebýt chycen ve vřavě, kterou vytváří. Aby bylo možné mít touhu pod kontrolou, je nezbytné si ji nějakým způsobem podrobit. Namísto usilování o banální věci života, úplně stejné úsilí může být využito k přeměně touhy.“
„Předmět svého chtění můžete změnit například z touhy po vlastním domě na touhu po moudrosti, z nižšího na vyšší, touha v tom však stále pracuje. Člověk nemusí toužit po světském uznání. Například potřeba dosáhnout nebe je také snaha o zisk. Touha hledá vždy dosažení a naplnění. Tomuto mechanismu je nutné porozumět. Samotné ovládání myšlení bez porozumění tužbám má jen malý význam.“
„Rád bych se však vrátil tam, kde jsem začal. I k porozumění principu touhy je nutné soustředění, a to je právě moje potíž. Zdá se mi, že nejsem schopen ovládat své myšlenky. Stále všelijak bloudí, padají jedna přes druhou. Mezi všemi těmi planými myšlenkami není žádná z nich výraznější nebo převládající.“
„Mysl je jako stroj, jenž pracuje ve dne i v noci. Jede a drnčí stále, v bdělém stavu i ve spánku. Je rychlá a nepokojná jako moře. Část tohoto složitého a spletitého mechanismu se snaží řídit celý pohyb, a tak začíná konflikt mezi protikladnými potřebami a tužbami. Jedna, může být označována jako „vyšší já“, druhá „nižší já“, obě jsou však záležitostí mysli. Podnět a reakce mysli jsou téměř současné a automatické. Celý tento vědomý nebo podvědomý proces přijímání a odmítání, přizpůsobování se a snahy o svobodu, je mimořádně rychlý. Otázkou tedy není, jak tento složitý mechanismus ovládat. Ovládání totiž vyvolává tření. K jeho překonání je nutná energie, kterou se tak zbytečně plýtvá. Otázkou je, zda je možné naší překotnou mysl zpomalit a uklidnit.“
„Ale jak?“
„Podstata věci není v tom, že zkoumáme „jak“. Uvažování o tom, jak“, vede jenom k výsledku, k cíli, který nemá žádný větší význam. Poté, co je ho dosaženo, touha rozeběhne další hledání a následují opět všechny s tím spojené konflikty a utrpení.“
„Co má tedy potom člověk dělat?“
„Kladete-li otázku takto, neptáte se správně. Není vám jasné, zda je tvrzení o nutnosti zpomalit mysl správné nebo nesprávné, ale zajímá vás, jak dojít k výsledku. Dojít k výsledku je poměrně snadné, že? Je ale možné, aby se mysl zpomalila bez šlápnutí na brzdy?“
„Co myslíte tím zpomalením?“
„Když jedete rychle autem, vidíte blízké okolí rozmazaně. V rychlosti chůze však můžete pozorovat detaily stromů, ptáky a květiny. Poznání sebe sama přichází se zpomalením mysli. Není však možné nutit mysl, aby se zpomalila. Povinnost vyvolává vzdor a při zpomalování mysli nesmí docházet k žádnému plýtvání energií. „“Začínám chápat, že úsilí, které člověk vynakládá na ovládání myšlení, je plýtváním energie. Není mi však jasné, co jiného má ale člověk dělat. Zatím jsme se vůbec nedostali k tomu, co by se mělo dělat. Snažíme se vidět, že je důležité zpomalit mysl, nezajímá nás, jak ji zpomalit. Může se mysl zpomalit? A kdy k tomu dojde?“
„Nevím, nikdy před tím jsem o tom nepřemýšlel.“
„Všiml jste si někdy, že když něco pozorujete, mysl se zpomalí? Když pozorujete támhleto auto, jak jede po cestě dolů, nebo když se cíleně díváte na nějakou hmotnou věc, nepracuje vaše mysl mnohem pomaleji? Sledování a pozorování zpomaluje mysl. Díváme-li se na obraz, předmět nebo představu, pomáhá to uklidnit mysl. Stejný účinek má opakování nějakého spojení slov. V tomto případě se však stane důležitý ten předmět nebo to spojení slov, a nikoli zpomalení mysli a to, co se při něm objeví.“
„Sleduji to, co vysvětlujete, a uvědomuji si, jak se přitom má mysl uklidnila.“
„Je naše pozorování někdy opravdové, nebo vkládáme mezi pozorovatele a pozorované filtr různých porovnávání, ospravedlnění a odsouzení?“
„Být bez tohoto filtru snad ani není možné. Nemyslím, že jsem schopen pozorovat zcela volně.“
„Je-li možné vám nějak poradit, nevytvářejte v sobě žádné zábrany vytvořené slovy nebo nějakými závěry, ať už kladnými nebo zápornými. Jsme schopni pozorovat bez tohoto filtru? Jinak řečeno, jsme schopni pozorovat, je-li mysl zaměstnána? Pozorovat může jenom mysl, která není zaměstnána. Jen tehdy může být pomalá, bdělá a schopná sledovat.“
„Začínám to opravdu chápat, pane.“
„Pojďme ještě o něco dále. Není li zde hodnocení, tj. žádný filtr mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, je mezi nimi oddělenost?“
„Obávám se, že nerozumím.“
„Diamant nemůže být oddělený od svých vlastností. Pocit závisti nemůže být oddělován od člověka, který jej prožívá, i když většinou iluzorně oddělován je. Vytváří to však konflikt a mysl je v tomto konfliktu chycená. Mysl může být klidná a svobodná jen tehdy, když skončí toto falešné oddělování. Tvořivé hnutí skutečnosti zde může být jen tehdy, přestane-li zde být subjekt, který tuto skutečnost prožívá.“
(Commentaries on Living)
Ukládání ...