Ladislav Polách

Silvova metoda kontroly mysli 2

V srpnu 2003 jsem si ještě jednou zašel zopakovat I. stupeň zákl. kurzu a načerpal jsem tak nové informace, ono totiž dva dny na všechny výše zmíněné techniky jsou docela málo. Navíc lektoři pokaždé používají trošku jiná slova, reagují vcelku pohotově na téma hovoru, a tak se dovím vždy i něco, co se SM vůbec nesouvisí. Třeba právě text „Body language“ byl inspirován úžasem některých účastníků, co vše se dá vyčíst z lidského chování

V sobotu (první den) jsme dále dělali dvě techniky – Techniku sklenice vody a Kontrolu návyků. Kontrola návyků je postavena na technice Zrcadla mysli, takže asi není nutné blíže komentovat, jen se zde pracuje ne s jedním bílým rámem, nybrž se dvěma. Rám nejvíce vlevo obsahuje konečný stav a rám mezi ním a modrým rámem představuje mezicíl, protože na návyky se většinou musí postupně, doporučuje se vydržet nejméně 30 dnů. Sklenice vody je zvláštní technika, která spočívá v tom, že před spaním vypijeme polovinu sklenice vody a během pití si v myšlenkách řekneme určitou formulaci (např. „Toto je vše, co potřebuji udělat, abych našel řešení problému, který mám na mysli“). Je možné, že se nám bude v noci zdát nějaký sen, který pomůže. Ať už se nám něco zdá nebo ne, po probuzení zopakujeme postup se zbytkem vody. Informace může přijít přes den, nejpozději ale do 72 hodin.

Druhý den jsme si nacvičovali „vciťování“. Šlo o to vcítit se v představě do kousku kovu. Představili jsme si, že se ten kousek zvětšuje až tak, že do něj můžeme vejít. Každý měl zjistit, jaká je v tom kovu teplota, světlo, vlhko, zápach atd. Co si budeme povídat, bylo to trochu náročnějš, ale celkem to šlo. Totéž jsme pak měli dělat s kouskem listu ze stromu a se zvířetem (které jsme tam pochopitelně neměli, ale alespoň na dálku). S tím zvířetem to bylo tak: měli jsme si představit třeba psa, chytit ho za hlavu a přitáhnout k sobě. Posléze zase zapracovala představivost a my si jej měli představit z hlediska orgánů (prohlédnout, jestli někde nejsou černé tečky = nemoc) a potom i z hlediska kostí.

Součástí kurzu byl taký stručný přehled orgánů lidského těla, což má pak následně význam při nápravě zdravotních problémů onoho subjektu, tedy při poslání opravy (není to léčení).

Další průběh by takový, že jsme si sesedli po dvojicích a vypadalo to následovně: jeden člověk byl „jasnovidcem“ a druhý jeho průvodcem „orientologem“ (ovšem nepleťte si jej s poradci v laboratoři, to je něco jiného). Jasnovidec dostal základní data: jméno, věk, bydliště zkoumané osoby a ve své laboratoři měl za pomoci vše možných i nemožných přístrojů a pomůcek zjistit, jak je daná osoba velká, jestli je zdravá, pokud ne, tak které orgány jsou postiženy. Zajímá nás tedy zejména zdravotní stav, ale není problém také zjistit, jak dlouhé má diagnostikovaná osoba vlasy, jestli nosí brýle, jaká je barva očí… Vyšetření probíhá ve dvou fázích – v první fázi jde o rychlý „sken“ (prolétnout osobu několikrát rychle očima a dát na první dojmy) a ve druhé fázi se používají pomůcky. Pomůcek je 11 a jedna z nich mi přijde velmi zajímavá, označuje se jako „helma“. Zní to strašně, ale výsledky jsou překvapující. Jde o to, že si představíme, jak si zkoumaná osoba sundává něco jako informační helmu ze své hlavu a my si ji nasazujeme. Poté se snažíme vcítit do toho člověka. Můj kamarád mi dal jednoho člověka, u které jsem poznal, že je to docela hromotluk, že má problémy s ledvinami (pak mi bylo sděleno, že je to těžký alkoholik), také jsem viděl problémy s játry (to, že je alkoholik jsem ovšem v té době ještě nevěděl). Když jsem si v představách nasazoval jeho hlavu, přepadl mě nevýslovný pocit něčeho tmavého, smutného, negativního, pocit jako bych se někam propadal, naprostá deprese. Radši jsem tuhle pomůcku odložil a zkusil něco jiného. Abych nezapomněl, taky jsem zjistil, že tenhle človíček má hypertenzi. U druhé osoby (žena) jsem byl trochu mimo, spletl jsme se ve výšce a délce vlasů. Třetí osoba byla v podstatě opakem první. Pak mi bylo řečeno, že se jedná o vojáka, který nekouří, nepije a cvičí jógu. Helmu jsem zde dělal taky, tentokrát to byl ale spíš pocit euforie, dobré nálady. A abych nezapomněl, jasnovidec má ve své laboratoři zázračné přístroje, takže součástí „seance“ je i léčení pacienta. V představách to znamená odstranit vše „špatné“ a tato místa (nebo rovnou celé tělo) prozářit bílým světlem. Jediná věc, která vás omezuje, je vaše fantazie.

A k čemu jsou v laboratoři vlastně ti dva poradci? Například: Můžu je požádat, aby se postavili za mou silnější ruku a vedli mi ji tam, kde se na těle zkoumané osoby nachází nějaké problémy. Můžeme je tedy zařadit mezi „pomůcky“, ale absolventi s nimi většinou vytvoří hlubší vztah. Důležitou roli tady hraje důvěra.

Poté následovala výměna, kdy se ze mě stal orientolog a z partnera jasnovidec.

Celková uspěšnost byla u všech účastníků cca 70-100%. Říkal to už před tím lektor, ale nějak jsme mu nevěřili, že bychom byli opravdu tak dobří?! Leč i ti největší skeptici, kteří „nikdy nic nevidí“, dosahovali šokujících výsledků.

A abychom nezůstali jen u laboratoře, také jsme se naučili dvě techniky: Čas pro ideální komunikaci a Techniku tří prstů pro snadnější učení cizích jazyků. Snad stojí za zmínku Čas pro ideální komuminaci, jedná se o techniku, která umožňuje v pohodě si promluvit s člověkem, se kterým mám nějaký konflikt. Provedení: Před spaním svému mozku naprogramuju, že se vzbudím v době, kdy můj mozek bude sladěn s mozkem druhého člověka. V noci se pak sám od sebe probudím, vklouznu do alfy a, stručně řečeno, představím si, tak s dotyčným jednám a jak dosahujeme shody, jak si potřásáme rukama a v přátelství se rozcházíme.

Už mě nenapadá, co bych ještě mohl doplnit, závěrem tedy tolik, že II. stupeň Zákl. kurzu vám poodhalí kousek toho, co ve vás opravdu je. Jak jsem prohlásil při přebírání diplomu: „Kdybych to nezažil, tak tomu neuvěřím“

O víkendu 15. – 16. 7. 2006 (tedy po třech letech) jsem si byl v Brně zopakovat 2. stupeň. Vedla mě k tomu jednak snaha zaměřit se více na intuici a práci s lidmi na dálku a jednak kamarádky z našeho minitýmu mozků. Přišlo mi, že 2. stupeň je o dost náročnější na pozornost a práci v alfě. Na prvním stupni člověk nic moc dělat nemusí, v podstatě jen poslouchá lektora, zatímco na druhém je kladen velký důraz na imaginaci.